Celé moje prázdniny vypadají tak, že jsem v práci. Celý první měsíc jsem vstávala ve tři hodiny ráno a šla rozvážet noviny. Byla to hrozná práce, noviny jsou těžké, blbě se to vozí, pořád si lidi stěžujou. Odpoledne jsem obvykle zabila rozvážením letáků a řešením reklamací. Nakonec to dopadlo tak, že jsem za celý měsíc a zhruba 60 novin denně dostala 3 900,- včetně letáků. To je hrozně málo, naší milé paní ředitelce se totiž nechtělo platit všechny letáky, tak nám prostě ty peníze strhla. Ale o to nejde, jen si představte, jak pořád vstáváte tak brzy, po příchodu domů si jdete ještě lehnout, pak oběd, letáky, a pak zase brzy spát, protože další den brzy vstáváte. Bylo to těžce o rozum. A teď, druhý měsíc jsem taky pořád na letácích, a nebo dělám doma - celý první měsíc jsem srala na povinnosti doma, tak si to teď přeci musím vynahradit. Teď jedu první víkend někam pryč - do Prahy, s dvěma kamarádkama. Problém je v tom, že v té době nám asi přivezou další letáky, které by měly být rozdané už v ten den, co přijedou. Ale já si tím nenechám zkazit jediný světlý okamžik na prázdninách.
Ale všechna tahle práce mě dovedla k myšlenkám na školu. Nejspíš bych se měla už konečně snažit, nějak se s tím porvat a neflákat to, jako do teď. Mám na to dva roky, dohnat, co jsem zameškala. Musím slušně odmaturovat a dostat se na výšku. Nechci pracovat jako teď o prázdninách - za obrovskou námahu malé prachy. Není to fér. Ale zkusila jsem si a vím, co teď chci dokázat. Možná by si tím měl projít každý. Potkávám totiž takové lidi, které se na mě čumí jak na debila, když pracuju. Oni možná dostávají peníze od rodičů na každou ptákovinu, ale já o našich nedostávám vůbec nic. Na všechno - oblečení, hudbu, kadeřnici - si musím vydělávat sama. A oni se mi smějí. Já ty lidi lituju, s takovou mám strach, že se nikam nedostanou a budou dělat to, co já jeden celý měsíc (tři roky za sebou - předchozí dva roky jsem tam byla taky, ale vždy jsem dostala minimálně 4 800,- za menší množství novin a letáků).
S pozdravem
Reikko